Krize ve vztahu

Je mi 19 let. Už 9 měsíců mám přítele - o 13 let staršího. Potkali jsme se v práci a zhruba tak půl rok našeho vztahu byl opravdu krásný. Překonali jsme to, že jsme se díky mému věku, škole a dalším mým povinnostem nevídali tak často, jak by se slušelo, přenesli jsme se i přes nesouhlas mých rodičů. Samozřejmě jsme se občas pohádali, ale náš vztah byl silný, vždy jsme vše překonali. Byli jsme do sebe opravdu moc zamilovaní a vůbec jsme nepřemýšleli nad tím, že by nám naše rozdílné životy či větší věkový rozdíl mohl činit nějaké potíže. Avšak můj problém byl ten, že jsem se velice snadno naštvala kvůli úplné maličkosti. Věděla jsem, že na něj nemůžu být pořád taková, ale dlouho to vypadalo, že jsem se ještě nepřiblížila hranici jeho trpělivosti. Je to můj první vztah, tudíž jsem neměla žádné zkušenosti. V jedné jeho etapě jsem dokonce cítila, že mě miluje daleko více než já jeho, a ačkoliv je to samozřejmě pěkný pocit, cítila jsem se tak trochu svázaná a nevěděla kudy kam, snad je to u prvního vztahu pochopitelné. Poté přišla má operace, po níž jsem musela zůstat dlouho doma, on byl v práci, s kamarády, tolik jsme se neviděli a mě hodně mrzelo, že místo toho, abychom si alespoň večer chvilku psali, se omluvil s tím, že je unavený a šel spát. Tady se začal trošku projevovat náš věkový rozdíl. Ale jinak to byl vztah pořád krásný, říkali jsme si opravdu pěkné věci, plánovali do budoucna, milovali jeden druhého. Hlavně mi pořád opakoval, že i přes všechny jeho zkušenosti jsem láska jeho života, že s nikým ještě tak šťastný nebyl. Ještě předtím se mi ovšem svěřil s tím, že se bojí do toho jít po hlavě, neboť byl už mnohokrát předtím zklamán. Nakonec se však stejně nechal unést. Jenže pak přišel poslední - kritický měsíc. Asi už byl mými občasnými náladami opravdu otrávený a naznačil mi, že uvažuje nad vztahem s někým jiným. Tehdy mě to hodně vzalo a on se mi omlouval, že to tak nemyslel, jen mě chtěl trochu popostrčit, abych své chování změnila (protože když si zpětně čtu naše konverzace, musím uznat, že v některých chvílích jsem na něj byla opravdu zlá, zatímco on byl hodný a velmi se snažil mi pomoci). Později mi oznámil, že tím někým myslel svou blízkou kamarádku, se kterou trávil hodně času. Ona ho uháněla již velmi dlouho a on ji vždy odmítal, protože měl mě. Proto jsem ten poslední měsíc začala být hodně podezřívavá, hádali jsme se ještě více a nakonec to vše vyvrcholilo v nynější situaci. Bohužel jsem měla slabou chvilku a přečetla si jeho soukromou konverzaci, která potvrzovala, že se se mnou nejspíš rozejde, neboť už se mnou není šťastný a bude s onou slečnou. Nemohla jsem mu to neříct a myslím, že tento čin ho opravdu zklamal. Řekl mi, že od té doby se v něm něco zlomilo a už mě nedokáže milovat tak, jako tomu bývalo dříve. Proto také nastala fáze rozhodování, s kým z nás dvou bude a asi chápete, že je to velmi bolestivé. Samozřejmě, každá by se na něj v takové situaci už vykašlala, ale já ho mám pořád velmi ráda, zvlášť, když si uvědomím, že pokud bych se nechovala jako malé dítě, nemuselo by k nynější situaci vůbec dojít. Před několika týdny mi řekl, že se spíše přiklání k našemu rozchodu. I jeho to velmi vzalo, plakal, přecejen ke mě pořád něco cítí, nakonec jsme se však rozhodli, že dáme věcem ještě šanci a dáme si nějaký čas na to, aby se věci urovnaly. Jde zejména o to, jestli se jeho city ke mně vrátí. Od té doby jsme se již mnohokrát viděli a ve většině případů to bylo moc krásné. Vypadali jsme jako bezproblémový zamilovaný pár, ať už jsme šli nakupovat,na večeři, na procházku, večer si třeba pustili film, prostě nám spolu bylo hezky. Samozřejmě byly i chvíle, kdy jsme ani jeden z nás neměli moc náladu a místo užívání si jsme spíš řešili nynější situaci. Trávila jsem u něj třeba zrovna minulý víkend. Jde na něm stále poznat, že je ve stresu z toho všeho, co se momentálně děje, ale tak i ze školy, neboť má před zkouškovým obdobím, na které se podle vlastních slov vůbec nemůže soustředit, a do toho chodí do práce..nedí divu, že je tedy někdy ve zprávách, které píše, takový vynervovaný a někdy to na něm jde poznat i tváří v tvář. Každopádně mi o tomto víkendu řekl, že ke mně chová velmi hluboký cit, který k nikomu jinému necítí, že je možné, že je do mě stále ještě zamilovaný, ale po tom všem, co se stalo, je v něm tento cit značně udupán. Jinak jsem se za celou tu dobu změnila, uvědomila jsem si své chyby a dřívější tvrdohlavost. Jeho velkým koníčkem je ježdění na kole, které jsem já nikdy v oblibě neměla, ale protože jsem sportovní typ, moc bych to s ním chtěla zkusit, už jsme šli koupit helmu a já pomalu začínám jezdit...stejně tak, jako jsem připravena a ochotná se seznámit s jeho přáteli, kterých jsem se dříve bála a jeho to velmi mrzelo. Řekl mi, že se velmi cení toho, co pro něj všechno dělám a že je to ode mě všechno milé, ale vidím na něm, že to prostě nějakým způsobem nemůže přijmout. Sám mi řekl, že když tyto věci chtěl slyšet, tak nepřicházely. Myslíte si, že akorát potřebuje čas na to, aby vše pochopil a přijal anebo už je opravdu pozdě na napravování chyb? Při jednom z našich posledních setkání mi oznámil, že jsem to nejkrásnější, co ho kdy potkalo, že se se mnou prostě cítí moc hezky tak jako nikdy s nikým předtím. A že chápe mé předchozí chování a nic mi nemá za zlé, přecejen je to můj první vztah a já tudíž nemám žádné zkušenosti. Řekla bych, že se už nerozhoduje mezi tím, s kterou z nás bude, ale spíš se snaží vytrvat se mnou a zjistit, jestli to bude fungovat. Ale i teď, po zhruba měsíci těchto problémů, mě stále ještě nedokáže milovat tak, jako dříve. Myslíte si, že je to ještě vůbec možné? Jde vidět, že nechce nic plánovat do budoucna, nechce mi nic slíbit, málokdy mi řekne 'ano, chci tě vidět, chci, abys za mnou přišla' nebo 'těším se', ačkoliv to setkání je potom velmi pěkné. Já ho chápu, miloval mě opravdu moc, bál se zklamání, nakonec však svůj strach překonal, ale to zklamání bohužel opravdu přišlo...Potřebuje na to více času? A je čas tohle všechno schopný vyléčit? Řekl mi, že je teď momentálně celkem spokojený, ale daleko spokojenější by byl, kdyby se ten předchozí měsíc plný problému, které jsem započala já, dal úplně vymazat...a navíc se teď bojím udělat jakoukoli chybu. Prostě mám strach, že byl do mě slepě zamilovaný a teď, ačkoliv se chci změnit a daří se mi to (a ne proto, že ho nechci ztratit, ale proto, že jsem si uvědomila, že život po jeho boku je to, co si opravdu přeji), tak že prostě nepřekousne mé 'mouchy'. A že kdybychom se to nakonec podařilo a zůstali bychom spolu, tak bych se bála se třeba jen na chviličku naštvat, aby mu to náhodou nepřipomnělo naše problémové období a on znovu neuvažoval o rozchodu... Anebo je to jen můj špatný pocit? Co si o celé této věci myslíte? Je ještě nějaká šance, že to dobře dopadne?