Vztah s muzem, ktery me temer dohnal do hrobu

Jo, zni to dramaticky, ale je to tak: pred trictvrte rokem jsem chodila s muzem, ktery mi prvne pripadal perfektny, se smyslem pro humor, velikym srdcem - a zboznujicim! - atd., proste jako kazda zamilovana pritelkyne. Postupem casu mi ale jeho chovani zacalo vadit, nikdy nemel cas, same vymluvy, i kdyz z nevery jsem ho nepodezrivala. Jakoby me mel dost.
Jelikoz jsem psychicky labilni a trpim bludy, namluvila jsem si bullshit, ze beze me bude vsem lepe, jemu nejvic, a i kdyz jsem ho milovala, stejne jsem se pokusila o sebevrazdu, ktera temer mela fatalni nasledky. Nas spolecny kamarad to pochopil tak, ze to bylo kvuli nemu a zakazal nam spolecny kontakt, co jsem konec koncu jenom uvitala.
Ovsem ted jsem proste jakoby bez rozmyslu sla za nim a oba se tvarime, ze se nic spatne nestalo. Zjistila jsem, ze ho i po te dobe miluji, tak jsme opet spolu. Je stejny. A bojim se, ze v tom bude zas problem. Ze mi jeho chovani zacne vadit...
Nevim. Zachovat tenhle vztah nebo ne? Poucila jsem se, ze se OPRAVDU neoplati ublizovat si kvuli druhym, jakkoli jsou pro nas duleziti - proste... ano, zabijet se kvuli vztahu je docela blbost. Ale co kdyz... preci? Je to neco, na cem bych mela pracovat s psycholozkou?