Ja už ďalej takto nevládzem a to mám len 17! Koľko fóbií som si už napočítala, to nie je normálne. Je to začarovaný kruh, týždeň-dva (niekedy viac, niekedy menej) sa bojím ľudí, potom to vystrieda strach iný, potom ďalší a ďalší a takto to ide znova! Stále! Nepamätám sa kedy som sa niečoho nebála. Už od mala som bola taká, vôbec sa mi nedarí dostať sa s toho. Tie veci sú banálne, napr. bojím sa niečo zjesť, nejem oriešky lebo sa bojím, že dostanem alergiu, pritom viem, že ich jesť môžem. Bojím sa ísť do mesta, sama prejsť len pár metrov, do školy, autobusom- celé prázdniny som izolovaná od sveta, lebo kým nikde nemusím ísť, tak nejdem. Nemám kamarátov, za čo si vlastne môžem sama. S nikým si nerozumiem, nemám nič prečo žiť, iba svoj vlastný svet, ktorý si žijem. Som doma a nič nerobím. Strašne ma to všetko obmedzuje, ako som išla do puberty stále sa viac a viac od všetkého izolujem, žiadnu náplň nemám, tie strachy a všetká tá "nepriebojnosť" do sveta, neviem si s tým dať rady. Aj mama mi povedala, že nie som normálna, že sa mám dať liečiť. Nechce to už riešiť, lebo už ani ona to nevládze od mala boli oso mnou problémy. Nikdy som nebola normálna. Nebyť svojho vlastného sveta asi by som sa zbláznila. Tá strašná depresia trvá už aj 2 roky STÁLE!Nemám žiadnu výhľad do budúcnosti, fakt už neviem čo mám robiť...
Stále len strach, už to nezvládam...
Navštív psychiatra! Čím skôr, pretože to bude vždy horšie, akurát môj malý bratranec druhák má takéto problémy a chodia s mamičkou pravidelne k psychologičke, berie aj lieky na ukľudnenie, takže vážne, nepodceňuj to a choď k lekárovi kým nebude ešte horšie! Veľa šťastia, smeloo do toho :-). A neboj sa ničoho, všetko bude ok.
Mala by si navštíviť psychiatra
tak se děvče nedej.Najdi si nějakou radost,to je velmi důležité a také individuální, co třeba, já mám koně.Cesta k nim je hrozná, fuj, ale když už jsem u nich a pohladím ty své potvory, těžké a silné, všechno trápení ze mě spadne,Jsem naplněná naprostým pocitem spokojenosti.To moja zlatá nemusí být koně, to musí být jen to co by tebe udělalo tak spokojenou.A mamce se omlouvám, chyba byla na rádoby psycholožkách.A mamka může s tebou za něčím pěkným až si najdeš z prvu doprovázet, aby si se nebála:Pak to pomaličku dáš sama.Jsi mladá a netrap se tím, že nemáš kamarádky, to víš i ony jsou mladé a prdlaj vědí co se v tobě děje a až se budeš umět dívat na svět hezkýma očkama, budeš mít kamarádek, víc než se o nich budeš moct starat.To víš holka i o kamarádky se musíš starat :-)
Nejdřív si dojdi k psychiatrovi, vyber si tady na netě toho nejlepšího.Vždyť pro tebe jen to nejlepší:-)Drž se, nejsi v tom zdaleka sama ... každý se snaží jak umí,a když se uzdraví je to ten nejšťastnější člověk.Protože si svět pak umí vážit:-)
jedulka viem, ze to teraz vyzerá tak, že sa mama nestarala a pod. Ale ako mala som bola u psychologa a to niekolko krat. Na chvilku bolo dobre a zas to začalo. V puberte je to ešte silnejšie. Už velmi mamina nema čo robit, to ako keby ja som sa nechcela dalej posunut...alebo skor neviem, ako dalej...to len tak na vysvetlenie a dakujem velmi pekne za rady..
Každý má výhled do budoucna, jen záleží na tam v jakém stavu se ne něj dívá.No tvojí matce bych poděkovala, že se nestarala, už dříve nepodnikla s tebou odbornou léčbu.Nemusela si se v tom dneska tak plácat.Za prvé psychiatr, to není sprosté slovo, to je jen doktor, který by ti měl pomoct.Sama to vidíš nezvládneš, tak si nech pomoc.Věř mi, až se tvůj rozoumek vzpamatuje, budeš všechno vidět novýma očima.Tak k němu vyraš třeba hned zítra.Dej vědět co a jak.
